Čistě praktická esej o úctě

07.04.2011 14:49


Kam se ztratila úcta k sobě samému? Z ní totiž pramení úcta ke druhým. Kde jsme to zapomněli vážit si sama sebe? V době, kdy jsme byli malí a začínali poznávat svět, skotačit, zlobit, spontánně se projevovat, přišel soudce a kritik v podobě rodičů a spustil: Necháš toho! Jak se to chováš? Buď ticho, když mluví dospělí!  Ty jsi, ale nehodný kluk, zavolám čerta, aby si tě vzal! A ten kritik a soudce v nás zůstal jako silný vnitřní hlas, jako mentální vzorec v podvědomí a podle něj se chováme a jednáme.


Když řekne matka dítěti : Jestli si neuklidíš, tak na tebe zavolám čerta, to si čtyřleté dítě uvědomí, že ho matka, ta, kterou nadevše miluje a která je mu životní jistotou, odmítá (respektive ta část matky, která je zraněná a má strach, tudíž se bojí se žít) a že ho nechce, pokud nezačne být hodné, což znamená, pokud nezačne dělat to, co mu matka nařídí, řekne, naznačí.


Ze své poměrně bohaté praxe ve školství jsem zjistil jednu přímou úměru. Čím je rodič traumatizovanější a smutnější, tím bazíruje na tom, jaké má jeho dítě známky ve škole, jak je spořádané a slušné, jak vítězí ve sportu a znalostních olympiádách. Chválí ho a kárá podle této stupnice, protože to jinak neumí. Když byl tento rodič dítětem, často jej nikdo nepochválil, nepovzbudil, nepřijal takového, jaký byl. Nikdo ho nenaučil vážit si sebe sama. A aby ho to tolik nebolelo a aby nezůstal outsiderem celý život (někteří jím zůstanou a prožívají pak silné deprese, bolesti a strachy), tak si nasadil masku rebela, macha, přísného kritika, puntičkářského systematika, tyrana, hodného a poslušného chlapce či dívky, atd. 

 

A když ho někdo v dospělosti pochválí nebo když cítí, že udělal něco výjimečného a je uznávaný, nevrátí mu to zdravé sebevědomí, ač ho to na chlvíli určitě potěší a povzbudí, ale dál se nedostane, protože sebevědomí je síla, kterou traumatizovaný outsider - smutné vnitřní dítě - ukrývá v podvědomí za těmi všemi maskami, dokud si tohoto vnitřného dítěte v sobě nezačneme všímat, milovat ho, podporovat ho, doživovat pozorností a přijetím,  které se mu v mládí mnoho nedostalo.


 Tato nerovnováha způsobí, nedostatečný vývoj vnitřní ženy, vnitřního muže, protože smutné vnitřní dítě je ustrnulé v traumatu a velké množství energie se spotřebuje na držení masek, které ho ochraňují.  Přirozenost člověka byla překryta a on se dostává do hry příkazů, zákazů, trestů a pocitů viny. Takový člověk má strach a bojí se a leckdy si to ani nepřizná. A strach o sebe vytváří přirozenou obranu, člověk je pod tlakem a útočí. Slovně, pěstmi, zbraněmi.  Když nezaútočí, propadne depresi a smutku a hroutí se, cítí se nedoceněný, utíká od života.


Utrpěl porážku a ta se těžko přijímá. Jak taky může, když nás nikdo nenaučil ji přijmout. Vždyť přece jen ti úspěšní a vítězní mají právo žít svůj životní sen! Kdo je neúspěšný je pouze litován a z lítosti roste strach, který se zase zamete do podvědomí a čeká na svou příležitost. Až se projeví například jako pocity samoty a prázdnoty, jež se pak vyvažují a projevují  připoutaností  k lidem, majetku, ideám. Zmizí pružnost, přirozenost, radost, člověk se zatvrdí. Když pak má něco nebo někoho, kdo mu vytváří iluzi celistvosti, pustit dál v životní cestě, rozloučit se s ním, je to pro něj bolestná ztráta, a proto se nedokáže tak lehce vzdát něčeho, na co už nemá nárok.


 Přitom neúspěch je jenom druhý pól úspěchu. Láskyplné a skutečné přijetí neúspěchu je velkou zkušeností a buduje energii pro úspěch. Těžce se vzdáváme lživých postojů, abychom neprohráli, iluzí neomylnosti, iluzí, že jen naše cesta je ta správná, iluzí, že bez nás se to neobejde, postoje, že tohle jsme neudělali s láskou a úctou, že jsme na to neměli sílu a podporu, že jsme to nezvládli . Ale pokud se necítíme dobře, pokud nás hryže svědomí, pokud nás něco bolí, říká nám naše vnitřní dítě: pohlédni na mě s láskou a úctou, přijmi mě takového, jaké jsem, a bolest a strach se změní v lásku,sílu a přirozenou úctu.


Jsem jeden z těch, který rozmotává velké klubko podvědomých emocí, postojů a dogmat. Takže vím, kolik to stojí úsilí. Za svůj život jsem si prošel oběma pozicemi. Byl jsem kárán, měl jsem silný pocit outsidera, nosil jsem spoustu masek. Pak jsem káral, podporoval pocit outsidera u druhých a nutil je nosit své masky. Teď vím, že cokoli dělám, můžu dělat s úctou a  láskou k sobě samému. Tím dávám přirozenou lásku a úctu těm, s nimiž přicházím do kontaktu, ať řešíme krizovou situaci, konflikt, problém či nedorozumění. Učím tak sebe něco nového, co umí málokdo, co je třeba znova nalézt a žít podle toho.


Učím se tak žít bez masek, obviňování a moralistického posuzování. Je třeba být ale neustále vědomý a sledovat podvědomé strachy a smutky, které brání lásce i úctě. Když si jich všimnu, vejdou do vědomí a já je můžu pomocí přijetí a odpuštění uvolnit z emocionálního i fyzického těla. Uctím tak své vnitřní dítě a ono mi to vrací uvolněním energie, spontánnosti, radosti. Vytvářím tak přirozený prostor pro uskutečnění svých snů a tužeb v úctě a lásce k sobě a ostatním. Dostávám se tak ke Zdroji bytí, k té kvint esenci všech mudrců a mystiků, k esenci čistoty, bezbrannosti a lásky malého dítěte, které je spojené s nejsilnější energií ve vesmíru.           


Ať mě mé srdce vede správnou cestou a ať láska vede také všechny ostatní, kteří jsou na cestě  probuzení a osvícení duchem a moudrostí! Nový svět vytvoříme jen přijetím zodpovědnosti za svůj život a za to, že si ten náš svět utváříme sami. Je takový, jací jsme my, ač si to mnohdy nechceme přiznat.
 

Kontakt

Hynek Nekuža Starodejvická 1898/6
Praha 6
160 00
Dejvice
737 933 563 nekuza@seznam.cz