Oběti v objetí

26.07.2011 14:06

Oběti v objetí



Z druhého pokoje slyším svou osmdesátiletou babičku, která se jednou za dva měsíce zastaví na kus řeči. Hovoří s taťkou o svých bolestech, nemohoucnostech, nemocích. Je to dramatická výpověď. Otec poslouchá, občas přizvučí. Někdy mluví oba o svém tématu a dokonce zároveň, neposlouchají druhého a mluví. Řeč má plačtivou energii plnou strachu a smutku.


Zbystřím své vnímání a zapojím druhou pozornost. Vidím dvě velké oběti života. Babička je plná strachu a otec vzteku a smutku (zapomněl jsem podotknout, že taťka nemůže chodit a je po operaci cév a tepen). Oba jsou podvědomě ve své části já, která je disociována, odštěpena a oni prožívají její povrchovou masku – podvědomou oběť. Ale neví, že tato oběť-tak silná, že se stává samostatnou entitou, je řídí, nutí je k vzteku na život nebo k prožívání strachu ze života. Ale ne úplně, ne zcela, musí se nasadit maska, aby mohli existovat. A oba zaseknuti v těchto emocích, v těchto traumatech, prožívají život jako šedou cestu od narození ke smrti, od oběda k obědu, od jednoho fotbalového zápasu ke druhému. Vzpomínají na minulost, v níž jsou emočně zaseknuti a nejsou přítomni, nežijí, jen přežívají v pocitu oddělenosti od sebe sama, života, Stvořitele.    


Tento smutný obraz ožívá také ve mně, neboť jsem byl těmito rodiči a prarodiči vychován, stejná oběť je tudíž i ve mně. Také ji prožívám, jen s jedním rozdílem – vědomě. Znovu prožívám všechny smutky, bolesti, strachy, vzteky svého dětství a uvolňuju je, přijímám je jako životní zkušenost a učím se od nich o sobě, své temnotě i svém světle. Je to často velmi bolestivé, nutí mě to k vydatnému pláči, ale můj vnitřní zrak, má intuice, rozvíjející šestý smysl mi ukáží, kde jsem se zasekl, co se vlastně stalo tomu malému emocionálnímu i fyzickému tělíčku.


Tato retraumatizace je zpočátku celkem náročná. Vstupuju do své temnoty, slabosti, zranitelnosti, ale je to upřímné, protože prožívám vědomě své podvědomí, které ke mně patří, ano i to jsem já. Je to dar, protože si nelžu do obličeje, nepopírám své slabosti a strachy. Netvářím se jako neporažený, když v nějaké životní situaci cítím strach. Příjmu ten strach a chvíli si jej prožiju, aby se mohl rozplynout a stal se iluzí. Vazba k minulosti se uvolňuje a já žiju Tady a Teď se vším, co život přináší, v úžasné intenzitě, extázi, blaženosti.   


A moje oběť? Čas od času se ozve. Když se potřebuje v životě něco posunout a je zapotřebí více energie, více pozornosti, více aktivního přístupu. Tady se rozšíří moje vědomí a já spadnu do smutku, bolesti, strachu či vzteku, tedy do nevědomé-temné části svého já. Začínám pozorovat, co se tenkrát stalo, přijmu tu slabost a zvědomím další vrstvu své oběti. Slabost se transformuje a já se ponořím do vnitřního ticha, tělem proudí energie, je to úlevné, je to extatické! Skok do propasti se promění v let.


Smyslem života pro mě není tvářit se jako dobrý člověk, nebo se sebekriticky utápět ve vině a smutku. Je to přijetí sebe sama takového jaký jsem, byť by se v mém nitru ukrýval démon. Ono najít toho anděla je někdy mnohem snazší.

Kontakt

Hynek Nekuža Starodejvická 1898/6
Praha 6
160 00
Dejvice
737 933 563 nekuza@seznam.cz